1. Jeden ze základních významových typů ↗koordinace (k.); označuje se taky termínem kopulativní vztah (např. ✍MČ 3, 1987). V tradičních mluvnicích se charakterizuje (neformálně) jako spojení dvou n. více složek, vyjadřující, že složky jsou navzájem rovnocenné a vykazují nějakou sounáležitost. S.v. lze vyjádřit (a) v rámci ↗koordinační skupiny (KS), vzniká tak ↗několikanásobný větný člen: Je _KS[[slavný] a [bohatý]] advokát; _KS[[Dědeček] a [babička]] už umřeli; Petr říkal, _KS[[že Pavel lhal] a [že už mu nebude věřit]]; Přišel _KS[[na návštěvu], a [aby si poslechl nová cédéčka]]…; (b) v rámci souřadného spojení hlavních vět: [[Petr spí] a [Pavel maluje]]; [[Petr říkal, že Pavel lhal], a [Pavel říkal, že Petr lhal]]; vzniká tak slučovací souvětí. Viz také ↗koordinace. Při vyjadřování slučovacího vztahu dochází k elipsám: Petr čte detektivky a Pavel čte sci‑fi; viz ↗elipsa. Zvláštní syntax ukazují slučovací struktury obsahující předložkové skupiny: elipsa se může objevit jen v první složce, a pád tedy získává jméno od předložky v druhé složce: do kostela a z kostela // do kostela a z kostela // *do kostela a z kostela; v povrchové syntaxi se tedy první předložka může pojit se jménem v jiném pádě, než sama přiděluje: v a před kostelem × před a v kostele (názory na jejich gramatickou správnost jsou různé); (c) v souřadně spojených kompozitech může operace elipsy proniknout i dovnitř slova: [dvou‑] a [třílůžkový] pokoj], [velko‑] a [maloobchod].

Další syntaktickou vlastností s.v. je, že může být vícečlenný. Bezpříznaková je struktura s elipsou spojky; ta zůstává vyjádřena jen mezi posledními složkami, jinde je elipsa: Petr, Pavel, Marie a Jana se tomu smáli nejvíc; jiné vyjádření je příznakové. Bezpříznaková je také struktura s elipsou předložky, která zůstává jen před první složkou: Olympiáda už se konala v Berlíně, Paříži, Barceloně, Londýně a Římě.

Primárně se s.v. vyjadřuje ↗parataxí. Základním výrazovým prostředkem je spojka a (příklady viz výše). Názory na kategoriální statut výrazu i a jeho záporné formy ani jsou různé. Příklady otec a matka odcestovali – otec i matka odcestovali / otec ani matka neodcestovali vedou k analýze i a ani jako spojky. Příklady ukazující jednak možnost, aby se a a i/ani objevily ve struktuře současně, přičemž v kontaktním postavení s druhým členem je i/ani (otec a i matka odcestovali × *otec i a matka odcestovali – otec a ani matka neodcestovali), a nemožnost, aby se i a ani objevily ve struktuře současně (*otec i ani matka neodcestovali), jednak možnost, aby se i a ani objevili v obou složkách (i otec i matka / ani otec ani matka), vedou k analýze i a ani jako partikulí. Zatímco distribuce spojky je na negaci nezávislá (otec a matka odcestovali – otec a matka neodcestovali), distribuce partikulí je na negaci citlivá: V kladné větě je možné jen i (otec i matka odcestovali – *otec ani matka odcestovali), v záporné větě jsou možné i a ani: neodcestoval otec i matka – neodcestoval otec ani matka. Ačkoli spojka a je jazykovým protějškem logické spojky ↗konjunkce, spojení vět [A a B] nabízí na základě encyklopedických znalostí různé sémantické interpretace, které a nevyjadřuje, např. Oženil se s ní a jí se narodila dvojčata (následnost B po A), Držel hladovku a za 60 dní umřel (následnost B po A + B jako kauzální následek A), Je v koupelně a sprchuje se (současnost A a B + A a B na stejném místě), Je v koupelně a nesprchuje se (současnost A a B + A a B na stejném místě + B neočekávané vzhledem k A) atd. Jsou to pouze ↗inference; srov. např. ✍SČ, 1998 a část rozšiřující.

Víceslovné spojovací výrazy opakované (hned – hned, tu – tu, jednak – jednak aj.) n. různoslovné (napřed – potom, zde – tam aj.) vyjadřují významové modifikace s.v. (viz např. ✍MČ 3, 1987).

K subjekt‑predikátové shodě ve strukturách s několikanásobným podmětem se složkami ve s.v. viz ↗shoda.

Podle funkčně orientovaných č. mluvnic se s.v. vyjadřuje také ↗hypotaxí. Tradičně se uvádí: (i) v rámci koordinační skupiny předložka s přidělující jménu v druhé složce instr.: Otec a matka už odešli – Otec s matkou už odešli; (ii) v rámci souřadného souvětí spojka aby, která stojí v nezačleněné větě s formou věty vedlejší (viz ↗nepravá věta účelová), vyjadřuje v rámci s.v. vyústění děje (Řeka Moravice pak protéká Kružberkem k Vikštejnu a Hradci, aby se u Kylešovic spojila s Opavicí × a u Kylešovic se …), příp. pateticky osudové vyústění děje (Ulehla, aby již více nevstala × a již více …); (iii) relativum typu který, jenž, které stojí ve větě s formou vedlejší věty vztažné (viz ↗pokračovací věta): Dal dopis Norbertovi, který ho odnesl na poštu × a ten …). Speciální typ tvoří věty s relativem typu což: Petr se oženil s Marií, načež se Marii narodil chlapeček = a na to ….

2. Jeden ze základních významových (sémanticko-logických) vztahů mezi koordinovanými složkami; viz ↗koordinace. Vyjadřuje, že koordinované složky jsou sémanticky rovnocenné a vykazují nějakou sounáležitost. Týká se dvoučlenné (binární) i vícečlenné koordinace všech syntaktických kategorií. Je typicky realizován(a) koordinací s koordinační spojkou a, viz (1), n. parataxí (asyndeton), která zvyšuje efekt rovnocennosti, viz (2):

S.v. lze dále vyjádřit spojkou i (a její negativní variantou ani), která nutí distributivní interpretaci koordinace spojenou s její fokalizační funkcí (viz ↗koordinační spojky), a předložkou/spojkou s (viz ↗komitativní koordinace), která naopak nutí kolektivní interpretaci (nominální) koordinace (✍Škrabalová, 2004). Použití i a s tak umožňuje hierarchizaci vícečlenných koordinací, viz (3b,c):

Další spojky a spojovací výrazy (viz ↗korelativní koordinace) vyjadřují významové modifikace základního slučovacího vztahu (např. fokalizace protikladů, časová posloupnost aj.):

V moderní lingvistice je základní význam spojky a pokládán za identický s logickou spojkou &, nazývanou konjunkce; viz ↗konjunkce. Logická konjunkce (funktor, junktor) je definována extenzionálně na základě pravdivostních hodnot: spojení p & q je pravda, pokud p je pravda a q je pravda, v ostatních případech je spojení nepravda. Proto lze koordinovat např. i věty, jež spolu významově nesouvisí:

Řada spojení založených na takto definované konjunkci je z hlediska extenzionálně definované sémantiky též ekvivalentní s disjunktivními spojeními se spojkou nebo (pokud je interpretována jako ↗slabá disjunkce):

K základnímu významu konjunkce se zpravidla připojují další sémantické a pragmatické významy (např. časová simultaneita, časová posloupnost, příčina-efekt aj.), které mohou být explicitně vyjádřeny pomocí různých adverbií a částic, n. které představují konverzační implikatury, jež lze odvodit, např. na základě kooperačního principu, ze spojení konjunktů (✍Grice, 1968; ✍Grice, 1989; ✍Sperber & Wilson(ová), 1993; ✍Sperber & Wilson(ová), 1995; ✍Carston, 1988). V (7a) lze např. ze spojení p & q odvodit, že p a q platí simultánně (explicitně vyjádřeno výrazem přitom), v (7b), že q platí po p (explicitně vyjádřeno výrazem pak), a v (7c), že p je příčinou q (explicitně vyjádřeno výrazem proto). V (7d) lze vidět, že různé lineární uspořádání stejných konjunktů vede k dvěma různým implikaturám:

Sémantická analýza spojky a jako logické konjunkce byla původně důvodem k tomu, že všechny koordinace byly syntakticky analyzovány jako koordinace vět, viz př. (8), ve kterém Jan a Marie zpívají falešně je pravda, pokud Jan zpívá falešně je pravda a pokud Marie zpívá falešně je pravda. Větné koordinace pak byly redukovány na menší struktury pomocí transformace conjunction reduction (viz ✍Chomsky, 1957; ✍Gleitman(ová), 1965; ✍Smith(ová), 1969; ✍Lakoff & Peters, 1969):

Operace conjunction reduction je však problematická pro koordinace s kolektivní interpretací, které nejsou ekvivalentní větné koordinaci, viz (9). ✍Gleitman(ová) (1965) navrhuje sice několik transformačních pravidel, která umožňují derivovat kolektivní koordinaci z koordinací vět, problémem však zůstává plurálová shoda mezi koordinovaným podmětem a slovesem:

Přelomem v analýze koordinace je ✍Partee(ová) & Rooth (1983) (navazující na ✍Montague, 1973; ✍Montague, 1974; ✍von Stechow, 1974; ✍Keenan & Faltz, 1978; ✍Gazdar, 1980), kteří navrhují, že spojka a smí koordinovat všechny kombinovatelné sémantické typy (tzn. typy obsahující t(ruth)), tedy nejen věty, ale i predikáty, slovesa, nominální skupiny, modifikátory. Mluví se o tzv. generalizované konjunkci symbolizované Booleovým operátorem ∩ (angl. meet, č. intersekce, průnik). Koordinace nevětných konjunktů je tak dosažena přímou derivací a ne redukcí větné koordinace. Partee(ová) & Rooth dále postulují, že všechny výrazy musí být interpretovány jako nejnižší možný typ a koordinované výrazy jako nejnižší možný společný typ. Např. koordinaci ve větě obsahující dvě tranzitivní slovesa (tzv. extenzionální predikáty) v (10) je třeba analyzovat jako koordinaci typu <<e,t,>, t>, <e,t>> (transitive verb), neboť koordinovaná slovesa [chytil a snědl] mají společný komplement [rybu]:

Sémantický typ konjunktu je možné změnit operací zvanou type-shifting rule n. type-raising operation, která se aplikuje na jeden n. na oba konjunkty tak, aby se našel jejich nejnižší společný typ. Vzhledem k tomu, že typ e (entity, jednotlivec, individuum) není koordinovatelný typ (neobsahuje t), jsou vlastní jména (referující na jednotlivce) zvýšena na typ <<e,t>,t>. Věta Jan a Marie zpívají falešně je tedy pravda, pokud intersekce množiny Jan (denotující všechny Janovy vlastnosti) a množiny Marie (denotující všechny Mariiny vlastnosti) obsahuje vlastnost zpívat falešně, nebo také pokud tato intersekce je členem množiny denotované predikátem zpívat falešně (denotuje množinu všech množin, jež obsahují vlastnost zpívat falešně). Možnost koordinovat nominální složky vede k hypotéze, že distributivní a kolektivní interpretace koordinace je vlastností koordinované nominální skupiny a že spojky jsou dvojznačné (viz ✍Landman, 1989; ✍Link, 1983; ✍Link, 1984). ✍Partee(ová) a Rooth (1983) používají pro obdržení kolektivní interpretace operaci sjednocení (angl. sum), která mapuje kterékoli dva jednotlivce (individuals, typ e) do skupiny je obsahující (group, typ e). Pro ✍Linka (1983) má každá koordinovaná NP (nejméně) dvě interpretace: „skupina jednotlivců“ (group of individuals) pro distributivní interpretaci a „sjednocení jednotlivců“ (individual sum neboli i‑sum) pro kolektivní interpretaci. Vícečlenné koordinace umožňují různá seskupení (hierarchizace) uvnitř koordinované skupiny a tím i více interpretací. Př. (11a) má teoreticky dvě distributivní interpretace: {Francouzi} × {Rakušané, Rusové} n. {Francouzi, Rakušané} × {Rusové}. V př. (11b), pokud jde o dva páry, vytvářejí spojky a₁ a a₃ koordinované NP typu i‑sum a spojka a₂ koordinovanou NP typu group. Spojka a má tedy tři různé významy, podle toho, zda koordinuje skupinu, sjednocení n. věty (Booleův operátor).

Podle jiných autorů není ambiguita mezi distributivní a kolektivní interpretací záležitostí spojky, ani koordinované nominální skupiny, ale predikátu (✍Scha, 1981; ✍Hoeksema, 1983; ✍Dowty, 1986; ✍Lasersohn, 1989; ✍Lasersohn, 1995; ✍Schwarzschild, 1991; ✍Schwarzschild, 1992). Tato hypotéza se opírá o následující argumenty: (i) koordinace kolektivního a distributivního predikátu se společným subjektem je možná (tzv. zeugma test), viz (12a), (ii) částečná n. participativní distributivita je možná, viz (12b), (iii) plurálová shoda se slovesem je povinná i s kolektivní interpretací (v č. možná i pokud je subjekt postverbální), viz (12c):

✍Lasersohn (1995) proto navrhuje interpretovat všechny koordinované (a plurálové) referenční NP jako skupiny (groups). Kolektivní predikáty jsou pravda jen v kombinaci se skupinou (mají pouze skupiny ve své extenzi), distributivní predikáty jsou pravda v kombinaci s jednotlivci (tvořícími skupinu) i se skupinami. Dvojí interpretace je možná u predikátů, jejichž extenze zahrnuje jednotlivce i skupiny. Distributivní interpretace je dosažena přidáním operátoru D, který nutí aplikaci predikátu (VP) na jednotlivce, viz (13). Pro Lasersohna existují pouze tyto dvě základní interpretace, ostatní jsou dosaženy lexikálními prostředky n. skopusem kvantifikátorů, viz (14):

Lasersohn též navrhuje jednotnou analýzu k. založenou na předpokladu, že věty a VP denotují množiny událostí (angl. event, eventuality): konjunkce vět a slovesných frází je operace tvořící skupinu denotující dvě množiny událostí {e,e’}. Tím lze vysvětlit interpretaci adverbií typu střídavě v kombinaci s koordinací, viz (15): každý konjunkt je nezávislý argument predikátu střídavě, tzn. že každý konjunkt může být pravda v jiném čase:

Pokud dále definujeme predikáty jako funkce od V do {0,1}, věta bude pravda, pouze pokud existuje aspoň jedna událost n. skupina událostí, díky níž má funkce denotovaná touto větou hodnotu 1 (pravda). K. vět Jan potkal Marii a Marie potkala Jana je pravda o skupině událostí {e,e’}, pokud Jan potkal Marii je pravda o události e, a Marie potkala Jana je pravda o události e’.

Radikální přístup ke k. navrhuje ✍Winter (1995), podle kterého spojka and neobsahuje žádný lexikální význam, zatímco spojka or je ekvivalentní s generalizovanou disjunkcí. Význam koordinací s konjunkcí není dán podle Wintera významem spojky, ale axiomem, který derivuje strukturovaný význam <X,Y> z juxtapozice jakýchkoli dvou elementů X, Y.